Letošní březnový První čtvrtek bude výjimečný, bude velký a bude ve znamení krhútského hrdiny v modré kšiltovce. Jéža slaví 40 a já jsem si při této příležitosti dovolil zapátrat ve svém archivu a vylovil rozhovor, který jsme vedli v červnu 2006 pro časopis Chlístor. Skoro mám chuť vyzpovídat Ježoura znovu, protože on jako jeden z mála zůstal oddílu skutečně věrný až doposud a má co vyprávět. Vidím, jak mu leží na srdci, aby se Krhúti všech generací setkávali. Právě on kdysi vymyslel První čtvrtky a celá ta léta trval na tom, aby se tradice držela. Jestli má někdo kromě Kouče zásluhu na tom, že v březnu budeme slavit 16 let od prvního Prvního čtvrtku je to právě on. 7. března se vidíme!
Rozhovor
Nazdar, Jéžo, tak nám taky něco pěkného pověz. Za jakých okolností si vstoupil do oddílu? Jaké byly tvé první dojmy? Jak si zvládl první výpravu a první tábor?
Já vám tedy povím, jak to všechno začalo. Jako malý študáček jsem navštěvoval základní školu Schulhoffova (škola u klubovny), v jejimž okolí jsem bydlel. Mělo to svoje výhody i nevýhody např. bylo to blízko, když jsem si něco zapomněl, ale na druhou stranu bylo z mého pokoje vidět do třídy a věřte mi, není to pěkný pohled. Jednoho dne k nám do 4. A přišel neznámý muž a nabízel klukům, ať se přijdou podívat na schůzku do klubovny v Pacajevově ulici. Nás to povídání nadchlo, a proto jsme si odpoledne dali sraz. Bohužel před školou nikdo nebyl, pouze já. Řekl jsem si, máš zavázané tkaničky u bot, tak přece nepůjdeš domů. A bylo rozhodnuto. V klubovně se mě hned ujal neznámý muž, Milan, a něco mi říkal o oddíle, ale to jsem ihned zapomněl. Byl jsem totiž okouzlen výzdobou klubovny, hrami, plynovými lampami, ale i například kamny. To je věc, se kterou se člověk žijící na Jižním Městě tolikrát nesetká. Spolu s Medvědem jsme začali chodit do nově vzniklé družiny Hřebíků, kterou založil a vedl můj nejoblíbenější člen z družiny Jestřábů, Hanuš, který mi společně s Milanem, Bobrem a Medvědem hodně pomáhali, např. nosili můj legendární 100 litrový loďáček na vodu. Do oddílu jsem zavítal na podzim, ale mojí první výpravou bylo Zahájení etapovky v zimě roku 1993. Z této výpravy si vůbec nic nepamatuji, vlastně jen to, že tam seděl nějaký pán s rohama na hlavě (Dalík). V oddíle jsem znal jen Bobra. To byl můj kamarád z baráku, se kterým jsem každý den po škole jezdil na kole kolem paneláku. Panečku, to byla doba. Zkuste si někdy na kole objet 100 krát panelák a vynásobte to pěti dny v týdnu. To je číslo, až mě z toho bolí nohy (zlatá motorka). Na co nezapomenu, tak to je moje první dvoudenní výprava v březnu roku 1994 – Pochod drsných mužů na Žampach. Začalo to přímo strašně. Nejdříve se mi ve vlaku podařilo rozsednout kiwi a chvíli po té mě někdo omylem polil a já z tunelu vyjel s mokrýma gatěma a botama. Sobota nebyla o moc lepší. První odpadová skupina, tedy já a Medvěd šla s Haňourem, který se nám postaral o další nekonečný pochod. Hanuš nás uklidňoval slovy, jdeme dobře klucí, ale ve skutečnosti jsem chodili kolem svahu dokola. Byl jsem rozhodnutý, že už nikdy na žádný pochod nepůjdu. Půlrok utekl jako voda a nás čekal první tábor motivovaný indiánskou tématikou (tábor Čtyřnásobných ohňů). V týpíčku s námi bydlel Stoupa a Čip, který po táboře odešel. Měli jsme štěstí, mým a Medvědovým průvodcem po táboře se stal Stoupa, který byl velikým znalcem a odborníkem v zálesáckých dovednostech – například nás učil správně řezat pilou, ale sám rok předtím skončil v Písku na šití. Také nás učil, jak správně v týpí udržovat pořádek. Bohužel jeho metody úklidu se moc neosvědčily. I pobyt byl s tímto odborníkem složitý. Na tábor si totiž dovezl obří polystyrénovou lednici (1×1,5x1m), na kterou nesmělo pršet, ale měla jednu velkou vadu, dovnitř se vešlo pouze pyžamo a spacák. Naštěstí v týmu se mnou nebyl. Mám takový pocit, že jsme nakonec v etapovce pod vedením Billa ukořistili druhé místo. Zajímavostí bylo, že se na etapy chodilo v indiánském.
Proč si do Krhútů přivedl svého bratrance Luboše – Medvěda?
Hned po první schůzce jsem volal Medvědovi, zda by nechtěl chodit se mnou do oddílu. Zdálo se mi dobrý přivést člověka, kterého znám již odmalička a se kterým si rozumím. Myslím, že pro nováčky je vždy lepší, když přijdou ve dvou nebo skupině. Nemusí se řešit problém, kdo s kým bude spát na výpravách a na táboře. Podobně jako Drobek a Šéma společně chodili na hlídku, tak i my na prvním táboře hlídali společně. Mělo to i svoje mouchy třeba ospalost nebo častou frekvenci hlídání. Jen pro zajímavost bych uvedl, že to bude letos třináctý tábor společného života v týpí s Medvědem a jedenáctý rok i se Sirkou. To je v oddílové historii celkem rarita, pokud nepočítám Milana a Honzinu.
Ty si se účastnil na svém třetím táboře první tvrďárny? To si byl dost mladej. Jaké to bylo soupeřit s tak velkou konkurencí. Kdo se tehdy tvrďárny všechno účastnil? Jak si dopadl ty?
Poprvé se tvrďárna objevila na táboře Bílé sovy Gokhoz pod vedení Řešetláka a technického pomocníka Hanuše. Dalo by se říci, že etapová hra tohoto tábora byla zastíněna jinými, doposud neznámými nápady. Tento tábor proběhla první 24 hodinovka po okolí tábora, šlo se také na pětidenní puťák do Novohradských hor (pod taktovkou Máčka) a hrála se i výše zmíněná tvrďárna. Mezi přihlášenými bylo možné najít Sirku, Medvěda, Bobra, Všetečku, Tkaničku, Vlka nebo Dejla. Soutěžní disciplíny byly dosti podobné těm, které mohou znát i mladší členové jen s tím rozdílem, že my jsme netušili, jaké zkoušky nás očekávají. Řešetlák říkal, že většinou vyhraje ten nejstarší, protože má nejvíce síly a nebo nejmladší, protože je nejlehčí. Nakonec tvrďárnu o vlásek přede mnou vyhrál Všetečka. V dalších tvrďárnách jsem se objevil vždy v první desítce, pokud bylo vůbec tolik bojovníků. Zábavou našeho týpí bylo vymýšlení nejrůznějších tvrďárniček pro Řéšu a to nám zůstalo až do současnosti.
Osvětli nám, co je to Hopijáček?
Hopijáček je týpí pro každou špatnost, ve kterém bydlí samí ochotníčkové. Uvedl bych tři příklady.
1. Před týpkem se ozve: ,,tlesk, tlesk,“ odezva z Hopijáčku: ,,wo“.
2. Před týpkem se ozve: ,,Medvěde, udělal by si se mnou sedmý bod z nováčkovský,“ odezva z Hopijáčku: ,,nevidíš mám poledňák a pak musim jít na záchod.“
3. Jednou k nám do týpka v noci přišel Žabák se slovy: ,,Sirko, vstávej v kuchyni něco dupe,“ odezva Sirky: ,,jo, jo, vzbuď Medvěda,“ Žabák: ,,Medvěde, vstávej v kuchyni něco dupe,“ odezva Medvěda: ,,nevidíš, teď spim, vzbuď Ježoura,“ Žabák: ,,Ježoure, vstávej v kuchyni něco dupe,“ odezva Ježoura: ,,hm, tak vzbuď Sirku,“ Žabák: ,,toho už jsem budil,“ odezva Ježoura: ,,tak vzbuď Medvěda,“ Žabák: ,,toho už jsem také budil,“ odezva Ježoura: ,,jdi za Bobrem.“
Kluci, nebojte se nás navštívit v Hopijáčku, určitě vám vyhovíme nebo si na vás otestujeme nějaký žertíček!!!
Kolik si vyhrál etapových táborových her jako šéf týmu? Kterou závěrečku hodnotíš jako nejtěžší (to již nejen z pohledu šéfa, ale i z dřívějších dob)?
Jako šéf týmu jsem odvelel tři tábory. První rok na náš tým v sestavě: Špejle, Karel a já zbyla poslední příčka, ale již o rok později na táboře Divokých zápaďáků proběhl souboj o prvenství s Drobkovým týmem, který skončil vítězstvím našeho týmu. Na následujícím táboře došlo pouze k výměně pořadí v závěrečce mezi mnou a Drobkem. Jak již psal Drobek v minulém čísle, tato etapovka nepatřila mezi nejlepší. Ze všech závěreček se mi nejvíce líbila ta na Objevitelích, přestože byla ze všech nejdelší a pro mě i nejnáročnější. Tenkrát nás všichni odepisovali, jelikož jsme byli poslední, ale výborně promyšlená taktika nás nemohla dovést na jiné než první místo.
V letech svého neaktivního členství se na krhútských táborech prezentuješ jako velký experimentátor, který Krhúty seznamuje s nejrůznějšími kutilskými kousky. Pod tvým vedením se již vyrábělo mýdlo, udilo se maso, vyráběl se papír, tavil se bronz – snad jsem na nic důležitého nezapomněl. Jak tě to napadlo? Která z aktivit tě bavila nejvíc? Máš ještě nějaký nesplněný sen, kterým nás na nějakém dalším táboře překvapíš?
První větší experiment uskutečněný na táboře bylo vypalovaní keramiky, které mě nadchlo. Tenkrát nám s výstavbou pece pomáhala skupina dobrovolných hasičů z Prahy. Samotné plácání z hlíny a tvarování nějakých předmětů mě vůbec nebaví. Pro mě je důležitá funkčnost daného předmětu a estetická stránka je jen koncovka, kterou se moc nezabývám. Nejdůležitější je totiž přijít na princip daného postupu výroby. Například u vypalování keramiky v táborové peci nedošlo i přes několika hodinové topení ke 100% vypálení. Voda z keramických nádob se neustále vsakovala. Tenkrát jsme asi nedosáhli požadované teploty výpalu, a proto se zabývám hledáním technologických příčin neúspěchu. Na hodně nápadů v experimentování mě přivedl Milan. Za nejsložitější experiment bych sám za sebe hodnotil tavbu bronzu. Jak jste sami mohli vidět, v minulých letech experiment se ani jednou nepovedl. Nejdříve se nepodařilo dosáhnout optimální teploty a po druhé za pomoci současných paliv pod vysokou teplotou nevydržela keramická glazovaná nádoba. Když to shrnu, tak se mi kromě výroby svíček zatím žádný experiment ještě nepovedl. Tento tábor bych chtěl opětně zkusit výrobu neleptajícího mýdla. Také bych se chtěl pokusit o výrobu dřevěného uhlí, ale nevím, zda se na to časově zvládnu připravit. S velkým napětím tento tábor očekávám i pokus výroby prskavek pod taktovkou Milana. Experimenty letošního tábora budou v duchu chemie. Necháme se překvapit, jak to dopadne.
Krom toho, že svůj volný čas věnuješ studiu na vysoké škole, příležitostným vyjížďkám na motorce, všichni o tobě vědí, že rád kreslíš? Tvoje ilustrace do oddílové kroniky zůstávají i po letech nepřekonanými uměleckými díly? Kdo tě k této výtvarné aktivitě přivedl – že by paní učitelka Budská na základní škole :-)? Jaké jsou tvoje poslední dokončené práce? Mohl by si našemu periodiku nakreslit v elektronické podobě svůj autoportrét? Redakce dobře platí!!!
Již od ranného dětství já i rodiče věděli, že je ve mně skrytý talent. Stačilo mi dát do rukou tužku nebo nějaký uhel a po chvíli kreslení se zrodilo na mém papíru nevšední a nedocenitelné dílo. Má přednost tkví v rychlosti malování. Rodiče byli občas ze mě nešťastný, jelikož jsem kreslil tak rychle, že mi nestačili říkat, ani co mám kreslit. Přibližně v sedmi letech mě malování na papír přestalo bavit, chtěl jsem zkusit něco jiného – například malbu na plátno, ale to mi bylo odepřeno. Po této události jsem štětce na nějaký čas uložil do skříně. Další zájem o výtvarné umění u mě probudila až paní učitelka Budská. Bylo to při hodině výtvarné výchovy. Naším úkolem bylo nakreslit skupinku hrajících si dětí. Můj výkres jí opravdu vyrazil dech. Chtěla mě nejdříve ocenit čtyřkou, jelikož prý všechny děti měly ruce a nohy jako potrubí. Po chvíli pozorování mého díla začala její ruka obtahovat křivky mého výkresu. Později jsem usoudil, že zřejmě chce ode mne okoukat můj unikátní styl a byla to pravda. Bohužel můj nádherný výkres nakonec nedoprovázel vynikajícího recitátora básní Tomáše Síbka na Pražské Vajíčko. Po základním studiu jsem odjel na stáž do zahraničí. Zde došlo ke zdokonalení mého nenahraditelného stylu. Začal jsem se specializovat na postavy a hlavně na detaily obličeje. Každý laik pohledem na mé obrazy pozná rukopis ovlivněný pařížskou školou. Jsem si plně vědom, že i tak vynikající holandský malíř jako Rembrandt má ve srovnání s mými díly patrné nedostatky v oblasti jemného propracování obličeje.
Nedávno mě jeden český politik s bradavicí u nosu požádal, abych nakreslil jeho portrét. Po předání svého díla, politika samým nadšením popadl žlučníkový záchvat. Mě jeho obličej natolik nadchl, že na plátno (0,8×1,0m) se mi podařilo zachytit jen tu bradavici. Říkám: ,,Jsem mistr detailů.“ Před týdnem mi na moje handy volal ředitel Národního divadla. Doslova mě prosil, ať namaluji novou oponu pro Národní divadlo. Prý ta stará už tam visí nějaký pátek a návštěvnost divadla tím klesá. Deset minut po našem rozhovoru jsem mu mailem zaslal svojí konečnou podobu opony. Byl naprosto ohromen jednoduchostí tohoto návrhu, ani se mu moc nedivím, naskicoval jsem totiž hnědý rovnoramenný trojúhelník se žlutým kruhem uvnitř. Příští týden tedy definitivně začínám s malbou. Vaše redakce mě žádala o nějaký osobní portrét. Já i přesto, že jsem neustálé vytížený, tak vaší redakci neposkytnu portrét, ale věnuji vám jeden zmetek ze své sbírky.
